Atletka přežila smrtelnou nemoc a vyhrála olympiádu


26.6. 2001


Gail Devers

Deversová, dívka, která se nevzdává

N e w Y o r k - Je to tak sladkobolný příběh, že by přesně zapadl do klasických hollywoodských schémat. Mnoho nechybělo a Gail Deversová byla dávno mrtvá, nebo aspoň na vozíku bez nohou. V krásném věku čtyřiadvaceti let se jí život málem zhroutil. Ale ona svůj boj vyhrála a stala se nejslavnější běžkyní posledního desetiletí. Vždy prosadila své krédo: nikdy se nevzdat. Jako z Hollywoodu, jenže tohle je pravda. Minulost téhle čtyřiatřicetileté Američanky ukazuje, jak tenká může být hranice mezi vítězstvím a prohrou, a dokonce mezi životem a smrtí.
Všechny její triumfy v atletických závodech se nikdy nemohou vyrovnat zápasu, který vedla v březnu 1991. V boji proti Gravesově chorobě, která se projevuje zvýšenou činností štítné žlázy, podstoupila chemoterapii a masivní ozařování. Obě její nohy byly tak popáleny radiací, že lékaři uvažovali o jejich amputaci. Drsná léčba byla jedinou možností, jak Deversovou zachránit.
"Když se přišlo na to, co mi je, doktoři mi řekli, že zbývaly dva týdny a vytvořil by se zhoubný nádor," vypráví Deversová. "Pokud by se to stalo, zemřela bych během několika měsíců." Velké potíže talentované sportovkyně začaly nevinně. Na olympiádu v Soulu 1988 jela jako mladá hvězda, která už dokázala vyhrát Panamamerické hry. Jenže na hrách překvapivě skončila už v semifinále, znavená neustávajícími bolestmi hlavy.
"Mentálně jsem byla připravená, ale mé tělo mi říkalo: Promiň Gail, ale nemůžu ti pomoct."
Po návratu ze Soulu bylo jasné, že se děje něco vážného. Bolesti hlavy nepřestávaly, často omdlévala, zatmívalo se jí před očima, třásly se jí ruce, nemohla spát a ztrácela paměť. Váha jí nekontrolovatelně kolísala až o patnáct kilogramů. Všechno to trápení překonala a uzdravila se. A kam jinam by se při návratu obrátila než k atletice? "Během nemoci pro mě bylo naprostou samozřejmostí, že se vrátím na závodiště. Nikdy by mě nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak," říkala.
Přesto to bylo jako zázrak, když se necelé dva měsíce potom, co málem přišla o obě nohy, postavila k závodu. Půl roku poté, na mistrovství světa 1991 v Tokiu, skončila v běhu na 100 metrů překážek těsně druhá.
Na olympiádu v Barceloně v roce 1992 se kvalifikovala v hladké stovce i v překážkovém závodě. A zažila velké vítězství, i největší porážku své sportovní kariéry.
Šest setin vteřiny tehdy dělilo pět nerychlejších žen v běhu na 100 metrů. Američanka Gwen Torrenceová a Merlene Otteyová z Jamajky poprvé poznaly svoji osudovou soupeřku. Deversová vyhrála a s oběma favoritkami tak navázala složitý vztah, v němž často rivalita hraničila s nepřátelstvím.
Torrenceová si chmury z porážky vyléčila hned po závodě, když Deversovou nepřímo obvinila z dopingu. To ale vítězce těžko mohlo zkazit její chvíli. "Byla doba, kdy jsem vůbec nevěděla, zda budu ještě chodit, natož běhat," řekla tehdy.
Deversová byla v Barceloně velice blízko, aby zopakovala výkon legendární nizozemské atletky Fanny Blankers-Koenové, která na olympiádě 1948 vyhrála závody na 100 metrů i na 100 metrů překážek.
Deversová vedla od startu až k poslední překážce, o níž zavadila patkou své tretry. Skoro upadla, zbylé metry setrvačností doklopýtala a do cíle se vrhla hlavou napřed. Skončila čtvrtá.
Blankers-Koenové se nakonec přece vyrovnala. O rok později na mistrovství světa ve Stuttartu vyhrála oba závody. Do cíle hladké stovky vpadla téměř současně s Otteyovou. Když cílová kamera označila za vítězku Deversovou, Jamajčanka protestovala. Ale marně.
Ještě jednou se mezi těmihle dvěma udál souboj na cílové čáře. Na olympiádě v Atlantě ve finále hladkého závodu znovu rozhodčí vyhlásili za vítězku Deversovou.
Několik let byla Deversová hvězdou televizních záběrů, které detailně zabíraly její několik centimetrů dlouhé a zahnuté nehty. Dlouho byly její značkou. Jako by ukazovaly, jak se takhle dívka s hustými černými vlasy umí zatnout, držet se naděje do poslední chvíle.
Loni na olympiádě v Sydney se v semifinále chytla za nohu a nedoběhla. Později přiznala, že bolest cítila už od prvního kola, ale nechtěla se vzdávat dopředu.
To ona nedělá. Zachránilo jí to život.
"Má nemoc mě poučila," říká. "Vím, že neexistuje nic, přes co bych se nemohla přenést. Naučila jsem se nikdy se nevzdávat."

GAIL DEVERSOVÁ

Narozena 19. listopadu 1966 v Seattlu
Vdaná v letech 1988 - 1992
- na začátku kariéry se vyléčila z Gravesovy choroby postihující štítnou žlázu, kvůli níž jí hrozila amputace obou nohou
- dvojnásobná olympijská vítězka v běhu na 100 metrů (1992 a 1996)
- trojnásobná mistryně světa v běhu na 100 metrů překážek (1993, 1995, 1999)
- vítězka závodů na 100 metrů a 100 metrů překážek na jednom mistrovství světa (1993)
- ve čtyřiatřiceti letech stále pokračuje v kariéře, chce startovat na letošním mistrovství světa
Zpět na hlavní stranu