Šampion Železný měl na víc


14.8.2001


Zlatý hod oštěpaře Jana Železného se nesl v kanadském Edmontonu v noci z neděle na pondělí nádherně. Lidé hučeli úžasem, když oštěp přeletěl skoro celé hřiště. Zabodl se u sektoru výškařek, které zády k letícímu oštěpu pozorovali fotografové. Takhle se Jan Železný stal potřetí mistrem světa.

Neměl jste o ty fotografy strach?
"Fotografové mi tak nevadili, závodnice ano. Musí si dávat pozor."

Vyhrál jste výkonem 92,80 metru, což je rekord šampionátu, jste spokojen?
"Chtěl jsem hodit dál. Myslím, že jsem na tom byl ze všech šampionátů nejlépe. Hodil jsem daleko, ale ten výkon jsem neprodal."

To myslíte vážně?
"Měl jsem na víc. Když jsem v jiném pokusu hodil 89 metrů, celý jsem se zkroutil a stejně to letělo daleko. Poprvé, co na mistrovství světa pamatuji, byly výborné podmínky pro oštěp. Jinde byly stadiony zakryté a uvnitř se točil vítr. Tady foukal zezadu. I proto se házely takové výkony."

Zdá se, že i konkurence se zlepšuje, je to trend?
"Jde to nahoru. Ti kluci jsou stále lepší a já jsem pod tlakem, který mě nutí zvyšovat výkonnost. To je ono, tohle jsem potřeboval před pěti lety, kdy jsem byl ve vrcholné formě. Docela mě štve, že je jich víc a víc. Jsou jak mouchy."

Vy opravdu nejste se svým výkonem spokojen?
"Nevím, kolikrát ještě bude taková příležitost. Na světový rekord jsem nemyslel, ale chtěl jsem se přiblížit mým nejlepším výkonům."

Tenhle je šestý nejlepší v celé historii. To vám nestačí?
"Mohl jsem hodit devadesát pět metrů. Ale aspoň, že je šestý. To je šťastné číslo. Mně tady šestky chodily pořád. V kvalifikaci jsem ji měl ve výkonu, na pokoji šestku, na dresu také. A ve finále jsem házel šestý. Byl jsem v pohodě."

Vy jste pověrčivý?
"Na takové hlouposti občas věřím. Mám tady takový kámen, který poslední roky nosím na sobě. Ale jen na velkých závodech, abych z něj nevyčerpal energii. Nosím ho od mistrovství světa 1999. Dvakrát jsem s ním vyhrál, jednou byl třetí. Ale to bylo po zranění, takže to počítám za výhru."

Vítězný hod tedy nebyl ideální?
"Byla to taková rychlokvaška. Teprve až zapojím záda, bude z toho dobrý hod. Pořád to není technika jako dřív. Jestli se chci přiblížit světovému rekordu, musím jít dolů, dostat se do nohou. Když se to vezme od nohou až do zad, může to být hodně dlouhé."

Hodil jste vlastně někdy tak, abyste byl spokojen?
"Nikdy jsem nehodil tak daleko, jak bych chtěl. Nemusí to být sto metrů. Jde o to, abych měl pocit, že jsem hodil a všechno do sebe zapadlo. Abych si říkal, že to byl superhod, i kdyby to bylo jen o centimetr dál než při svěťáku. Jednou jsem házel dobře nohama, podruhé vrškem. Ale nikdy jsem to nedal dohromady. A možná už nedám. Aby se to povedlo všechno, na to můžete čekat roky, někdy i několik životů."

Ale z vítězství máte radost, ne?
"Šťastný jsem, bez debat. Mám medaili a pár šedivých vlasů navíc. Ale rezervy tam jsou. Člověk by nikdy neměl být spokojený. Vždycky by měl myslet výš."

Proč jste si nevzal vlajku a neproběhl si vítězné kolečko?
"Byl jsem tak unavený, že to nešlo. Nedělám si legraci. Natřel jsem se finalgonem. A to strašně pálí, zvlášť když je vedro pětatřicet stupňů. Já jsem tam skoro shořel."

Vadilo by vám, kdybyste na mistrovství světa prohrál?
"Vím, že stačí chvilková neopatrnost, zlomím si nohu a život se mění, přestanu dělat hrdinské činy. Od té doby, co jsem se vážně zranil, sport beru jinak. Chci vyhrát, ale nic se nestane, když se to nepovede. Jen vám míň lidí podá ruku a budou říkat, že jsem starý. Ale nic horšího se nestane."

Užíváte si vítězství stejně jako poprvé, třeba při hymně?
"Jistě, to je mimořádná situace. Čím jsem starší, tím víc to vnímám. Že je to pro mě a pro nás. Oni nám ji mockrát nezahrajou. Reprezentanti velkých států jsou někdy až moc sebevědomí. Tak ať si občas poslechnou tu naši."

Myslíte, že je česká hymna nejhezčí?
"Myslím, že ano. Ale teď vážně. Je melodická, a když znáte slova... Myslím, že je tam cit. Některé země burcují a říkají: Jdeme! My říkáme něco, co je v nás. Kus dobra a kus pohody."

Zažíváte v takové chvíli absolutní štěstí?
"Takový pocit jsem měl, když se mi narodily děti. To je úplně něco jiného. Zažije to každý chlap, kterému se to stane a druhý den je mu zase blbě. To je pocit štěstí. Nový život i kus vašeho života, který pokračuje. A tohle je medaile a mám ji v kapse."

Opravdu pro vás víc neznamená?
"Tak jsem to říct nechtěl. Bojuji, abych měl další medaili. Dělám pro to úplně všechno. Letos jsem se vykašlal na Zlatou ligu a na Grand Prix. Protože tahle medaile, co mám v kapse, se koupit nedá. Ta nestojí šedesát tisíc dolarů, které dostanu za vítězství. Je nenahraditelná."

Je pro vás oštěp smyslem života?
"Hlavní smysl života to není. Kdybych měl problémy v rodině, tak bych toho nechal. Za to mi to zase nestojí. Zatímco život je život, sport je jenom sport, i když je pro mě důležitý."

Jak důležitý?
"Dává mi volnost, můžu dělat, co chci. Tvrdě trénovat, nebo mít volno. Dostanu za to dobře zaplaceno. Poslouchám jen sebe. Takový život nemá moc lidí."
Zpět na hlavní stranu